Jak už asi spousta lidí ví, do České republiky jsme se vrátili někdy v polovině března. Cestě zpátky předcházela cesta do Sao Paula pro Bětčin pas a vyřízení papírů pro Connie. Bětka dostala jednorázový cestovní doklad, který je platný půl roku a opravňuje ji k jedné cestě do České republiky. Poslední víkend jsme strávili jednak balením a rozdáváním věcí a také poslední návštěvou na chácaře. Oba kluci tam usnuli na gauči, Bětka u mě v šátku a my jsme mluvili a mluvili a mluvili. Byl to moc pěkný a trochu i smutný večer. Ale kdy loučení není smutné, že? Odlétali jsme v neděli odpoledne, tak jsme se naobědvali, naposledy se pokochali domem, zahradou a bazénem a naložili vše potřebné a vyrazili směr letiště. Opět jsme museli jet dvěma auty, pick-upem a naším, protože bysme se nevešli ani náhodou. Cestovali jsme s 8 velkými kufry, 3 malými, kočárkem, 2 autosedačkami, narvaným batohem a bednou s Connie. Opět jsme vzbudili menší pozdvižení všude, kam jsme se hnuli. Ale cesta probíhala víceméně bez problémů. Bětka si mohla vyzkoušet palubní postýlku a kluci tentokrát letěli bez sedaček. Se Standou jsme se moc nevyspali, jak jsme seděli v první řadě, tak nebyla možnost si pořádně zapřít nohy a Standa navíc seděl vedle japonských manželů s dětmi, kteří strávili noc uklidňováním svých ratolestí. Bohužel se jim moc nedařilo a i přes neustálé hučení motorů je bylo slyšet celou noc. Opravdu jsem si gratulovala za naše hodné a tu noc mimořádně tiché děti. Do Čech jsme přiletěli v pondělí odpoledne s posunem 4 hodin. Na letišti jsme se srotili u pásu se zavazadly a nastala napínavá část, kdy jsme lovili všechny zavazadla. Měli jsme totiž celkem štěstí a ve Frankfurtu nám odebrali příruční zavazadla a autosedačky s tím, že stačí, když si je vyzvedneme v Praze. Takže jsme ulovili 7 velkých kufrů, 3 malé kufry, batoh a autosedačky s kočárkem jsme měli a ještě nám zřízenci přivezli Connie. Ale jeden kufr ne a ne vyjet. Na reklamacích jsme posléze zjistili, že kufr zůstal ve Frankfurtu, protože z něj někdo ztrhal všechny samolepky a nikdo nevěděl, kam ho poslat. A prý do Prahy letí ještě několik letadel, tak až kufr dorazí, tak nám ho doručí na námi určené místo. Oddychli jsme si a vydali se hledat tranzita, který nás měl všechny odvézt. Když jsme vylezli z příletové haly, čekal nás menší šok. Jak bylo v Brazílii léto a všude zeleno, tak jsme úplně zapomněli, že nás čeká šedivo a nevlídno. Měla jsem velkou chuť sednout na letadlo a letět zpátky. Ale už nebylo kam. Tak jsme všechno naložili do tranzita a odjeli do Roudnice. V Roudnici nás čekal pronajmutý byt a necelý měsíc pobytu. Kufr, který zůstal ve Frankfurtu, přiletěl letadlem a ještě týž večer nám ho přivezli.
1. dubna jsme se přestěhovali domů, do Haslic. Dům jsme museli "rozmrazit" a připravit na nastěhování. Ale vzhledem k plánované rekonstrukci podlah je to stále ještě takové provizorní.