V pondělí, 13. 2. nastal ten slavný den, kdy Standovi brzy ráno zazvonil budík a on se vydal směr Sao Paulo - letiště. Můj drahý bratr se svou drahou polovičkou a jejich drahoušky měli přiletět. Bertík s Toníkem už aspoň 10 dní každý den poctivě odškrtávali dny v kalendáři a hrozně se těšili na Matýska a Kačenku. Matýsek zase na oplátku každému, kdo se ptal, i tomu, kdo se neptal, říkal: "Jedu do Badíie." Kačence to bylo asi úplně jedno, ale myslím, že tu byla celkem spokojená.
Letadlo mělo trochu zpoždění a Standa nechtěl jet na parkoviště a čekat bůhvíjakdlouho a tak čekal před parkovištěm u silnice, až mu Ondra zavolá, že jsou připraveni. A ono pořád nic. Zkoušel vytáčet Ondrův mobil, pak Jitčin. Zvonil Jitčin a Standa se dovolal její babičce do Čech, která kdysi dostala Jitky starý telefon a Standa si ještě neuložil její nové číslo. Nedovedu si představit, kdo z nich byl překvapenější. Nakonec se Standa dočkal, letadlo přistálo a Ondra s rodinou se mohli naskládat do auta. Přijeli skoro až na oběd. Po radostném přivítání jsme zjistili, že všichni mají velký hlad a tak přišla na řadu fazolačka. Jejich první typicky brazilské jídlo. Ale chutnalo. Moje první sekaná (Díky, Káťo, povedla se) s bramborem přišla na řadu až kvečeru. Odpoledne jsme se vyrazili projít po okolí. Kačenka si vyzkoušela, jestli se jí bude dobře sedět v našem kočárku a Matýskovi jsme ukázali naše stromy na lezení. Kluci se vystřídali na motorce a odrážedle a když lezli po stromech, motorku si zabavila i Kačenka. Domů jsme se z procházky vrátili docela pozdě, ale Kačenka i Matýsek byli celkem čilí, i když by v Čechách už dávno spali.
V úterý jsem hned využila naší návštěvu a ráno jim hodila na krk oba starší kluky. Standu jsem odvezla do práce a s Bětkou vyjela směr dětská dr. na 4měsíční kontrolu. Bětuška váží 6, 7kg a 65 cm. Dostaly jsme i žádanku na rtg, protože se paní doktorce nelíbí křupání v kotníčku a tak si chce být jistá, že to jsou jen chrupavky a časem se to spraví samo a ne nějaké problémy se špatným postavením kostí. Zbytek dne jsme strávili doma u bazénu a užívali si teplou vodu.
Ve středu jsme se rozhodli vyzkoušet autobus a vyjet do Morungaby na zmrzlinu do naší oblíbené cukrárny. A tak jsme po poledni vyběhli náš "kopeček" k zastávce. Autobus měl jet ve 14,10h., jak mi kamarádka zjistila po telefonu. Ještě jsem tu neviděla vyvěšený jízdní řád a tak jsme autobus vyzkoušeli poprvé. Počkali jsme si na něj asi půl hodiny, užuž jsme se chtěli vracet, ale naštěstí si děti dopřály svačinku a tak jsme stejně museli chvíli stát. Autobus tedy konečně přijel, Ondra s kočárkem a Kačenkou nastoupil prostředními dveřmi a já s klukama a Jitkou nastoupila předem. Tady to funguje tak, že ve chvíli, kdy si koupíš jízdenku, obdržíš i jakousi kartičku a jsi vpuštěn turniketem dovnitř. Na konci cesty vložíš u posledních dveří autobusu do přístroje onu kartičku a turniket tě pustí ven. Tolik teorie. Praxe je daleko zajímavější. Děti jezdí zadarmo, tz. že nemají jízdenku a turniket musí podlézt, aby se dostaly dovnitř. Nechci domyslet, jak by to dopadlo, kdyby byly naše děti byť i jen trošku obézní. To samé platí pro cestu ven. Měli jsme i štěstí v tom, že Ondra s Kačenkou vylézali středem, protože Jitce vždycky pípl přístroj, aby prošla turniketem, ona zatlačila a nechala to proklapnout. Nějak jí nedošlo, že po tom pípnutí má prolézt ona. Takže jsme pro nás dvě potřebovaly kartičky 3. Bětka se celou dobu nosila v šátku, ale problém s průlezem turniketu jsme měly celkem slušný, i když mám pocit, že až tak tlusté nejsme. Cesta uběhla příjemně, i jsem si popovídala. Cestující na sedadle před námi trochu ovládal angličtinu a když zjistil, že jsme z České republiky, úplně zazářil. Jeho bratr byl prý minulý rok v Praze na výletě. Zřejmě asi byl, protože tady obvykle málokdo ví, kde je Česká republika a o Praze ani nemluvím. Do Morungaby jsme dorazili v pořádku, seřadili jsme se v šik a vyrazili směr cukrárna. Tam z nás měli haló, když tam ta smršť vtrhla, ale poměrně brzy se nám podařilo je zklidnit a zacpat pusy zmrzlinou a dortíčkem. Pak nám majitel nakreslil mapku, jak se dostanem na autobusové nádraží a mohli jsme vyrazit na cestu zpátky. Narazili jsme na pěkné dřevěné hřiště, ale i tak jsme na autobusák dorazili s předstihem a bavili cestující chytáním Kačenky po celém nástupišti. Naštěstí i toho autobusu jsme se nakonec dočkali a mohli se úlevně posadit. Zhruba asi v polovině cesty začala průtrž mračen a vydržela nám až domů. Sláva, nazdar výletu, výletu, výletu, zmokli jsme a už jsme tu, už jsme tady.
Bohužel jsme začali zařizovat pronájem auta značně pozdě. Nějak nám nedošlo, že v době návštěvy je tu karneval a všechna auta budou pronajmuta a na nás nezbyde žádné. A tak jsme Standu připravili o auto a rozhodli se ho plně využít. Ve čtvrtek jsem odpoledne odvezla s Matýskem a Toníkem Bertíka do školky a odpoledne jsme jsme strávili u bazénu. Když se začal přibližovat čas Bertíkova návratu domů, naskládali jsme do auta Bětušku, tetu Jíťu a Toníčka a jeli ho vyzvednout do školky. Pak jsem je všechny odvezla na druhý konec města do městského parku Luise Lattoreho, vyložila je a jela pro druhou várku domů. To mi zabralo asi hodinu. Doma jsem naložila Kačenku, Matýska a Ondru a mohli jsme vyrazit směr park. V parku jsme si celkem užili dětské hřiště, ale to bylo všechno. Probíhali velké přípravy na nadcházející karneval, který měl začít v pátek a končit příští úterý. A tak tam byl velký šrumec. Kolem půl 7h. jsem vezla domů první várku. Do auta jsem mimo kola a kočárku našlapala Kačenku, Jíťu, Bertíka a Bětušku a jeli jsme domů. Tam jsem se otočila a jela pro zbytek. Bohužel Bětuška už byla unavená a tak od prvního dojezdu domů začala pobrekávat a časem se to její pobrekávání změnilo v nepřetržitý záchvat nešťastného pláče. Když jsme konečně dorazili domů, byla celá zpocená a uřvaná. Během chvíle volal Standa, že potřebuje vyzvednout v práci a ať pro něho přijedu. Naštěstí mě zachránil můj drahý bratr, který sebral odvahu a odjel pro něj (ve skutečnosti nebyl nijak vystrašený).
V pátek jsem se ráno "pochlapila", vstala brzy a jela s Bětkou na ten rtg. Doufala jsem, že bysme mohly být docela rychle hotové, ale skutečnost předčila veškeré mé očekávání. Byly jsme hotové během 20min, jen ten výsledek. Ten výsledek bude pro nás připraven 1. 3. Po obědě jsem chtěla odvézt Bertíka v masce Batmana do školky na karneval a měla jsem jet s Ondrou, Matýskem a Bětulí na nákup. Plán nakonec dopadl tak, že jsme na nákup jeli i s Bertíkem. I když se na karneval moc těšil, ten den mu nějak nevyšel a on ve školce usilovně štkal a vypadal opravdu nemocně a špatně, že jsem se nakonec s paní učitelkou rozhodla ho vzít s námi domů. Jakmile jsme vyšli ze školky a dojeli do obchodu, zázračně ožil a pak už byl úplně v pohodě. Nicméně jsme si vysvětlili, že takhle tedy ne a jestli někdy nastane takovéhle podobné chování, tak to budeme řešit jinak.
V sobotu jsme měli v plánu jít na oběd do churrascarie Estancia Grill, odpoledne nechat Standu odpočinout doma a jet na Pedra Grande. Z plánu nakonec vyšel akorát ten oběd. Byl jako obvykle úžasný a my se všichni přežrali tak, že z představy cesty v autě s dětmi poskakujícími nám po břiše, se nám udělalo mírně zle a nakonec jsme zůstali doma u bazénu. Já jsem přeměnila veškeré jídlo na energii a využila toho, že byli všichni u bazénu a v bazénu a vytřela a uklidila barák. Jíťa s Ondrou tu sice každé ráno, jak říkala babička Boženy Němcové, šukají po domě, ale podlaha už byla trošku špinavější a obvyklé každodenní zametání nestačilo.
No a v neděli nastal ten velký výletový den. Kolem půl 10h. jsme naskládali všechno osazenstvo do auta a vyjeli jsme. Pravda, bylo to trošku krkolomné řešení, ale jiná možnost nebyla. Kačenka s Toníkem byli v sedačkách usazeni a přípoutáni do kufru (až další den jsem zjistila, že byli připoutáni vodítkem od Connie a Standovým páskem), Ondra s Jitkou a Matýskem seděli vedle Bertíka v sedačce na zadním sedadle, vedle mě byla Bětule v sedačce a moje místo bylo asi nejpohodlnější, řídila jsem. Jako první jsme vyjeli na Pedra Grande. Cesta nahoru jako vždy trošku krkolomná, ale i když jsme často jeli na 1, tak se to dalo. Jen Ondra měl strach, abych tu jedničku neodvařila. Výhled byl trošku zašmudlaný, ale i tak to byla paráda. Viděli jsme několik padáků, Kačenku jsme několikrát uchránili před skokem ze skály (žertuju, podle mě to nebylo tak hrozné, ale pro jistotu se zeptejte Jitky), nasvačili se a mohli vyrazit na další výlet. Trochu jsme obměnili zasedací pořádek, kdy si Toník vyměnil místo s Bertíkem a vyrazili jsme. Bohužel jsem Standu špatně pochopila a tak jsem vjela na dálnici a pokračovala v cestě. Jako zdálo se mi, že tu cestu neznám, ale přičítala jsem to tomu, že jsem na Cachoeira dos pretos byla před dlouhou dobou a že holt ta navigace často zlobí. No, nezlobila, na dálnici to šlo jako po másle a tak jsme si zajeli skoro 20km, než se navigaci podařilo mě přesvědčit, že jedu špatně. Cesta probíhala dobře, všechny děti mimo Matýska usnuli, tak to bylo docela příjemné. Na místo jsme dojeli dobře, když jsem konečně uznala, že jedeme špatně a najela na správnou cestu, tak jsem zjistila, že tu cestu vlastně znám. Ale protože byl čas karnevalu, tak měla spousta lidí dovolenou a využívali ji k cestování, takže nejen na Pedra Grande, ale i u vodopádů bylo neskutečných lidí. Utábořili jsme se v lesíku a dali si obídek. Ondra se vydal s klukama na průzkumný výlet, pořídili několik fotek a vrátili se, aby vzali s sebou Jitku s Kačenkou. Já jsem s Bětkou zůstala hlídat naše ležení. Bětku se mi podařilo asi na 10min. uspat, tak jsem pozorovala okolí a čekala na návrat expedice. Užili jsme si takhle chvíli a kvůli spoustě lidí se nakonec rozhodli odjet. Zastavili jsme v Joánopolisu a dali si nanuky a zmrzlinu a pokračovali v cestě. Matýsek jako poslední z dětí si vyměnil místo s Bertíkem a vlezl s Kačenkou do kufru. Cestou jsme už ale psychicky nevydrželi a provedli výměnu. Kačenka s Matýskem se vyměnili s Ondrou a sedli si k Jitce a Ondra složil sedačky a vlezl si do kufru. Zajímavé to bylo pro všechny strany, protože jsem aspoň pochopila, proč si tak všichni stěžovali, že tam nechtějí sedět. Prý jsem moc "řezala" zatáčky. Výlety se všem moc líbily, ale to sezení v kufru mělo malou dohru. Pokaždé až do konce pobytu se Matýsek ptal: "A nepůjdu do kufru, že ne?"
V pondělí měl Standa volno a tak zůstal s Bertíkem a Toníkem doma a já s Bětkou a návštěvou vyjela do Campinas na nákupy, opět do obchodního centra (jak jsem si ho nazvala) Kuře. Matýsek měl takovou jednu "vtipnou" otázku, jestli bude muset sedět v kufru. Ale jinak cesta proběhla bez problémů. V Campinas jsme prošli několik obchodů a Ondra zjistil, že jeho platební karty nefungují. Ani jedna. Jako poslední zastávku jsme chtěli ve Wallmartu nakoupit pár drobností pro příbuzné, tak jsme vše naložili do košíku a jeli k pokladně. Tam jsem si zaplatila svoje drobnosti a čekala na Jitku s Ondrou, až zaplatí a budeme moct jet domů. Ondra vyzkoušel karty, pokladní kývla a on začal odjíždět. Najednou to začalo pípat a Ondra si vzpomněl, že omylem nevyndal jedno kafe z kočárku. Tak se vrátil a pokladní kafe projela pokladnou. Po chvíli přišla zaměstnankyně Wallmartu a něco po nás chtěla. Pochopili jsme, že karta nefungovala a že chtějí to kafe zaplatit jinde. Odvedla nás k jinému terminálu, kde Ondra opět vyzkoušel svoje karty. Nefungovalo to a tak jsem kafe zaplatila já svojí kartou. Paní nás odvedla k další pokladně a sebrala nám všechen nákup, zůstalo nám jen to kafe. A protože jsme jí už vůbec nerozumněli, přivedla nám pána, který měl rozumět anglicky. Jako pár slov určitě uměl, ale řeč s ním byla jako s tatarem. Asi po půl hodinovém vysvětlování jsme pochopili, že domněnka, že je nákup zaplacený, je mylná a proto nám zboží vzali. A tak jsem opět vzala kartu a všechno zaplatila. Byli jsme zpocení až na pr...., jak to bylo namáhavé. Po tomhle vysvětlování jsme už neměli náladu na to zůstávat tam déle a radši jsme se sebrali a odjeli domů. Naštěstí se nepotvrdila myšlenka, že by bylo zboží zaplacené dvakrát. Ale aspoň jsme pochopili, že někdy ani nejmodernější karta nestačí a je lepší používat ty nejobyčejnější. Cestou domů jsme se zastavili v supermarketu a koupili dort, protože měl Standa narozeniny a Matýsek měl mít svátek. Tak jsme uspořádali malou oslavu. Můj muž je zase o něco starší.
Protože tenhle článek ale píšu na etapy, už si bohužel nepamatuju úplně všechno. V úterý Jitka zjistila, že si spletla datumy a že odlet se nekoná ve středu, nýbrž ve čtvrtek a tak jsme se museli všichni vyrovnat s tím, že si u nás pobudou ještě o den déle. Ale myslím, že i to pomyšlení i tu realitu jsme zvládli v pohodě a užili si to. Když je Standa ve čtvrtek odvážel na letiště, byli kluci trochu smutní a já jsem i trochu brečela, ale protože jsme věděli, že nebude dlouhou trvat a zase se shledáme, tak ani to loučení nebylo nijak dramatické. Já i kluci jsme byli s návštěvou velmi spokojení a doufám, že podobný pocit měli i oni.