V kteroukoli denní dobu Toníček na otázku: "Kolik je hodin?", odpovídá: "Osum, devět".
Když chce Toníček napít, tak řekne: "Matíp". Vysvětlovala jsem mu, jak se to správně říká a abych ho navedla na správnou výslovnost, chtěla jsem, aby řekl slovo, které začíná na na-.
"Toníčku, řekni nádobí." (asi blbej příklad, ale v tu chvíli mě nic jiného nenapadlo)
Toník mlčí, přijde Bertík a říká Toníkovi: "Toníčku, řekni konvice."
Zjistila jsem, že Toníček umí říct napít. Je to stejné, jako když jsme po Bertíkovi kdysi chtěli, aby řekl: "Máma." a on místo toho schválně říkal: "Táta." Minulý týden při obědě říkám Toníkovi: "Až to dojíš, tak se napij." A on odpověděl: "Aha, napít."
S Toníčkem jsme si říkali, jak se jmenuje a kde bydlí.
Otázka: "Toníčku, víš, jak se jmenuješ?"
Odpověď: "Toník Houa."
Otázka: "Toníčku, kde bydlíš?"
Odpověď: "Tady."
Otázka: "Kde tady?"
Odpověď: "V domě."
Vysvětlení: "A tenhle dům je ve městě, které se jmenuje Itatiba. A my tedy bydlíme v Itatibě."
Toník: "Aha, rozumim."
Bertík, když viděl ostříhaného Toníka: "Toníčku, ty jseš ale huňatej."
Bertík při ochutnávce dortu: "Maminko, ten dort ale není moc dopečenej."
"A proč myslíš, Bertíku?", ptám se udivená.
"No, je takovej huňatej.", zní odpověď.