2.6.2011, čtvrtek
Dobalovací akce začíná hned ráno, kolem poledne máme vše hotovo a jsme připraveni odjet na oslavovací oběd ke tchánům. Naše bohatství skončilo v 7 velkých a 3 malých kufrech. Kdo si říká, že je to málo, když máme každý možnost vzít do letadla 2 kufry po 23kg a jeden malý s sebou k sedadlu, tak má pravdu. Ale my už vážně nevěděli, co dalšího sbalit. Ještě dobalit klec pro Connie, dát granule do vrchních plastových kapes a vše je připraveno. V půl 1h. odjíždíme směr Litoměřice vyzvednout ještě homeopatickou lékárničku a pak už konečně do Roudnice. Po blahopřání tchyni ke krásným kulatým narozeninám a výborném obědě dochází k odjezdu Standy pro bagáž a Connie domů. Přijel pro něho velký firemní tranzit. Naštěstí jsme nemuseli shánět několik aut, která by nás se všemi kufry odvezla na letiště, ale stačil jeden tranzit. Já se šla s klukama rozloučit na LDN s babičkou a pak ještě rychle koupit Bertíkovi plavky a už Standa přijel zpátky.
Ovšem to by nebyl on, aby nepřijel s nějakou nepříjemnou zprávou. Connie se rozhodla, že vůně granulí je mnohem mocnější než ony plastové kapsy a téměř všechny granule sežrala. Že jich bylo přes 1,5kg jí vůbec nevadilo. No co, tak má klec bez kapes, no a teď do těch kapes můžeme leda tak chytat dešťovou vodu. Nebudu zastírat, že mě fakt naštvala. Už téměř 4 měsíce jsem jí trápila dietou, aby nebyla tak vyžraná. I veterinářka mě (tedy jí) chválila, jak pěkně zhubla a ona se pak takhle nechutně přežere. No nic, pár dní diety to snad spraví.
Cesta na letiště byla trochu drastická. Řidič nějak nepochopil, že neveze jen kufry, psa, děti, ale i těhotnou pasažérku a po dálnici, kde je doporučena rychlost 60kmh kvůli dírám v silnici, jel 120. No, málem jsem porodila a pak se asi půl hodiny na letišti vzpamatovávala. Ale i tohle jsem přežila. Po dojezdu na letiště mi došlo, že Connie má asi dost velikou žízeň po těch granulích, ale víc jak 1l vody jsem s sebou neměla. Odbavení zavazadel, zařízení odbavení Connie trvalo docela dlouho a i jsme se mohli podívat na protiteroristickou policejní akci, kdy nějaký pán zapomněl kufr u odbavování zavazadel a policajti se psem pak prohledávali místo i kufr. Pak jsme odevzdali Connie do nadměrných zavazadel a mohli se starat jen o nás.
Náš odletový čas byl 19,30h., tak jsme se pomalu začínali loučit s našima a malým Matýskem, který se s nimi byl podívat na letadla. Samozřejmě jsem to obrečela, tedy nejen já. Toník už začal být unavený a tak před vstupem do toho chráněného prostoru, kam už nikdo bez letenek nesmí, musel začít brečet i on. Tedy mě začalo být líto, že odlétáme, ale on se začal vztekat. Pánové, kteří kontrolují velikost zavazadel, která může člověk vzít do letadla, se rozhodli, že jim jenom Toník nestačí, ale že i oni chtějí být originální a tak nám začali bránit ve vstupu. Chtěli jsme si totiž do letadla vzít pro kluky i autosedačky. Že je to povolené leteckou společností, že v nich kluci budou sedět a že je to celkem normální, nějak nechtěli pochopit. Že prý už tam dělají 5 let a tohle ještě neviděli. Naštěstí to viděla slečna, která nás odbavovala, tak jim to "jasně a stručně" vysvětlila. Teď už jen stačilo sbalit Toníka, ty 3 malý kufry, 2 autosedačky a jít. Ještě že Bertík byl tak úžasný a pomohl nám s jedním kufrem, když jsem já na ruce nesla Toníka. Samozřejmě brečel i u celní kontroly, kdy si sednul na zem a odmítl se pohnout. Naštěstí ho zaujal rentgen, tak přestal brečet a šel jím zkusit projít. Tohle bylo docela v pohodě, až na Standu, který si musel sundat i boty, aby mohl projít. K letadlu jsme dle času došli až na poslední chvíli, ale letušky se prý ještě potřebovaly nasvačit, tak se odlet letadla asi o 10 minut zdržel. No, aspoň jsme si chvíli odpočinuli. Kluci byli úžasní a v letadle se jim moc líbilo. Spořádaně si sedli do sedaček a mohli jsme odletět. Z letadla bylo krásně vidět, bylo to super. A myslím, že jsem já i kluci náš první let zvládli velmi dobře. V letadle jsme dostali ke svačině bagetu a pro kluky to byla i večeře. Do Frankfurtu jsme doletěli asi o hodinu později a měli jsme kolem hodiny a půl na přesun k dalšímu letadlu. Pokud opomenu opětovné šprajcnutí Toníka u celníků, tak cesta po letišti byla taky velký zážitek. Cesta metrem po letišti nebo zrychlovací pruhy, kdy Toník při nástupu vždycky spadl a lidi okolo měli velké tendence ho buď chytat nebo zvedat. Ale jemu nejvíc vadilo, že se ho ti lidé dotýkají, tak se zvedl sám a utíkal za Bertíkem. Taky se oba kluci rozhodli, že musí táhnout kufr. Bohužel nejlehčí jsme měli jen jeden. Tak že se budou střídat. No, dlouho to střídání nevydrželo. Naštěstí to Bertíka brzy přestalo bavit a kufr dál tahal už jen Toník. Musím se přiznat, že mě zpětně mrzí, že jsem si ho ani nevyfotila, protože vypadal kouzelně. Ale to za nás zvládli jiní. Fotili si ho jak ve Frankfurtu, tak i v Sao Paulu. Stihli jsme to na poslední chvíli, to letiště je opravdu velké. Nalodění do letadla proběhlo bez problémů, když jsme vzlétali, tak už oba kluci spali, usazení v sedačkách a zabalení do dek. My jsme dostali večeři a pomalu se také uložili k odpočinku. Moc jsem toho nenaspala, ale celkově byl let bez problémů. Brzy ráno nás vzbudili ke snídani a pak už jsme jen čekali na přistání. V Sao Paulu bylo brzy ráno, v Čechách už téměř poledne. Po příletu jsme počkali, až všichni z letadla odejdou, aby jsme se nemačkali. Bohužel, než jsme byli schopní dojít k celnici, tak nás předešla další dvě letadla, která přiletěla za námi. No, tak jsme holt byli trochu pomalí, ale zjistili jsme, že Toník táhnoucí kufr prostě rychleji nepůjde. Když už jsme si konečně mohli vyzvednout zavazadla, tak jsme zjistili, že nám jeden kufr chybí. Naštěstí se asi po deseti minutách objevil, takže jsme si oddechli a naše složení vypadalo následovně. Standa se svým vozíkem - 4 velké kufry, 1 jeden malý a obě autosedačky, na mém vozíku byli 3 velké kufry a kluci měli oba jeden malý kufr. Když jsme projeli do haly, došlo nám, že nám něco chybí. Chyběla nám Konynka. Naštěstí mi na informacích moc pomohli a řekli mi, kam se mám vrátit. Bertík šel se mnou a když jsme se ke Konynce konečně dostali a uviděla jsem ji, tak jsem to obrečela. Když mě uviděla, začala bláznit, až málem spadla i s klecí z vozíku, na kterém ji přivezli. V hale na nás čekali Standovi kolegové z práce a naštěstí přijeli 2 auty, naším a pick-upem. Na pick-up se vešla Konynka a kufry a naším autem jsme jeli my. Cesta ze Sao Paula trvala asi hodinu, během které kluci usnuli a při vjezdu do Itatiby se vzbudili. Dům na první pohled vypadal moc pěkně, dokonce měl Standa v lednici zásoby a mohl hned uvařit oběd, takže jsme byli celkem dost spokojení. Konynka měla sice trochu problémy s kakáním a hlavně měla strašnou žízeň, ale během pár dní se jí vše upravilo a je v pořádku.
Odpoledne jsme hned vyrazili na prvni nákupy. Měli jsme velkou motivaci, klukům totiž chyběla postel a skříň na oblečení. Nakonec jsme skončili tím, že jsme jim vybrali matrace a že zbytek vybereme později, až bude víc času na vybírání. Matrace jsme přivázali na střechu auta a vyrazili směr domů. Tam jsme zjistili, ze matrace mají veliký rozměr na to, aby se do pokoje vešla ještě postel. Takže klukům zůstanou jen matrace a já se aspoň nemusím bát, že z té postele spadnou. A budeme to vlastně mít jako doma.