25., 26.6.2011, sobota, neděle
Tak tuhle sobotu jsme se rozhodli si zpestřit výletem k vodopádu. Vodopád je kus za městem Joanópolis a jmenuje se Cachoeira dos pretos (Černý vodopád). Vyráželi jsme před polednem, že si někde dáme oběd cestou. Nějak nám sice nedošlo, že pojedeme po dálnici a budeme muset platit mýtné, ale naštěstí bylo v autě drobných dost, takže jsme to dali dohromady. Neplánovaně jsme se zastavili i v Joanópolisu, kde jsme potřebovali najít bankomat a vybrat peníze, aby jsme se dostali zpátky domů. Na pokladnách na dálnicích kupodivu bankovní karty neberou. V Joanópolisu slavili zrovna svátek svatého Jana (festa de Sao Joao) a výročí 133. let od založení. Slavnost začínala už ve středu 22.6. a trvala do neděle 26.6. Byli jsme tam v sobotu kolem poledne, město vypadalo velice slavnostně a i když program začínal až někdy kolem 2h., tak nebylo pomalu kde zaparkovat. Ve středu náměstí mají krásný park, kde jsme se na chvíli utábořili a rozhlíželi se. Kluci běhali po parku, Standa šel hledat bankomat a já s Connie hlídala batoh. Connie trochu budí rozruch, kamkoliv přijdeme. Všechny zajímá, co je to za rasu atp. Tedy aspoň si to myslím, jestli dobře rozumím. Po Standově návratu jsme se cítili být dočasně bohatí a tak jsme šli hledat něco k obědu. Zaujaly nás ovocné fondue v čokoládě. Mňam, jahody a jablko v čokoládě jsme si dali. Uznávám, že jako oběd by to nikde neprošlo, ale co třeba předkrm? Poté jsme se zastavili v dalším stánku s občerstvením a objednali si masíčka a klobásy v housce s oblohou. Bylo to výborný. Posilněni jsme se vydali na další cestu k vodopádu. Cachoeira dos pretos leží asi 10km od Joanópolisu. Je to turisticky hojně navštěvované místo, ke kterému vede pouze jedna cesta. A ta vede k placenému parkovišti. Jak jsme později zjistili, asfaltová cesta vede pouze kousek za odbočku k parkovišti a dál už jen klasická "polňačka". Polňačky jsou ale v Brazílii rovnocennými cestami k asfaltovým, jen po těch asfaltových se líp jezdí. Když se člověk vydá k vodopádu, nemůže zabloudit, jinudy totiž cesta nevede. Přes potok, který teče z vodopádu, jsou postaveny krásné můstky a vůbec celý ten areál je hezky upraven. Člověk se dostane až pod vodopád, kde je spousta velkých kamenů a krásný výhled. Trochu problém je ve spoustě turistů a malému místu na těch velkých kamenech. Když jsme se chtěli podívat na vodopád, museli jsme vymyslet, kam umístit děti, aby nespadli, Connie, aby "neohrožovala" turisty a nás, aby jsme se vešli. A to všechno nejlépe na jeden kámen. Po nezbytných fotkách jsme slezli z kamenů na pevnou zem a uvelebili se na plácku, který se rozkládá vedle přírodního jezírka, kde se Bertík s Toníkem chtěli vykoupat. Plavky jsme s sebou neměli, tak mohli jenom ve slipech. Toník se koupal dokonce celý oblečený, ale nevadilo mu to. Když se vycachtali a dali jsme si svačinku, rozhodli jsme, že je čas odjet. Cestou k autu jsme ještě objevili pěkné dětské hřiště, tak ho kluci museli vyzkoušet. Když jsme odjížděli z parkoviště a platili parkovné, tak se nás pán na něco ptal. Mysleli jsme, že chce víc peněz, ale nakonec jsme zjistili, že chce jen vědět, co je Connie za rasu. Prostě kam přijde, tam je za hvězdu. Na cestě zpátky jsme se ještě stavovali koupit něco k pití a já se rozhodla, že zkusím řídit. Bylo to celkem v pohodě, jen mám ještě trochu strach z jízdy ve městě a Standa mi musí radit kvůli některým značkám a směrům jízdy. Ale časem se snad zdokonalím.
Na neděli jsme byli pozváni do chakry na oslavu narozenin. Oslavencem byl 85. letý otec Fumiko, hostitelky. Oslava byla moc pěkná, spousta lidí, dětí, jídla i pití. Kluci si vyhráli s dalšími dětmi a s míčem a tak jsme domů všichni odjížděli spokojeni.
