9.9.2011, pátek
V pátek, protože Standa měl dovolenou po těch svátcích, jsme vyrazili na zajímavý výlet. Na internetu jsme našli přírodní rezervaci nazvanou Mundao das trilhas. Rezervace se nachází kousek od města Amparo a rozkládá se na rozloze 315000 m2 a dle internetových stránek je to "Svět dobrodružství a přírodní krásy". Mají pravdu, pro nás to opravdu bylo dobrodružství a rezervace je opravdu krásná. Samozřejmě je pozemek soukromý, s čímž jsme moc nepočítali (ale už by jsme si mohli zvyknout, že) a překvapilo nás zjištění, že nás nechtějí pustit dovnitř. Nakonec se Standa domluvil a pozemek nám byl zpřístupněn. Je možné zde přenocovat, projet se na kajaku, zaveslovat si či se projet motorovým člunem, noční procházky, horké lázně, slaňování či rybaření. Pozemek, kde se parkuje a kde je ubytování, je od rezervace oddělen řekou Camanducaiou a do rezervace se dá dostat 3 způsoby. Buď přes visutý most nebo kladkou (kterou jsme ještě nevyzkoušeli) nebo lodí. Bylo nám řečeno, že se celá rezervace dá přejít procházkou za 2 hodiny. No, procházka byla nádherná, ale nám trvala hodin 5. Samozřejmě se nejedná o procházku po rovině, ale pěkně do kopečka a vrcholným zážitkem má být panoramatický pohled po okolí. Dostali jsme mapku a vzhledem k tomu, že jsme s sebou měli děti, nám byla doporučena stezka, po které jsme se měli i vrátit. Usoudili jsme, že to nebude nic hrozného a naplánovali si trošku jinou trasu. Měli jsme v plánu jít tou doporučenou cestou, ale nevracet se, pouze dokončit naznačený okruh. Standa chtěl ještě vyběhnout na nejvyšší přístupné místo, odkud je vidět to panorama, s tím, že my si mezitím odpočineme. A tak jsme vyrazili.
Začátkem byl visutý most, ale bez problémů ho zvládli jak Bertík s Toníkem, tak i Connie, která (jak je vidět z fotky) měla opravdu staženou pr... (na zpáteční cestě už byla ale profík). Celá procházka byla po udržované cestě, nemuseli jsme se nikde prodírat, prostě jsme "jenom" šli. Protože během týdne víceméně neustále odpočívám, měla jsem trochu problémy vyjít kopečky, ale krásný výhled a zeleň okolo mi tu námahu mnohonásobně vynahradily. Cesta vedla okolo jeskyně, kam jsem fakt toužila se podívat, ale díky mému velkému břichu bych tam prostě nevylezla a tak se šel podívat jen Standa s Bertíkem. K jeskyni se člověk totiž musí dostat pomocí lana a tak Bertík poprvé v životě lezl po laně na skálu a také slaňoval dolů. Byla jsem strachem bez sebe, ale zvládli to spolu na 1 (samozřejmě jsem na sobě nedala nic znát a jen chválila). Musel odtamtud být nádherný výhled a Bertík byl neskutečně nadšený. Dokonce kluci viděli lítat kolem supi (tak to jsem doufala, že nečekají na nás). Už jsme v tu dobu začínali tušit, že zpáteční cesta nebude z těch úplně nejjednodušších. Otočit se zpátky jsme se měli totiž ještě před jeskyní. Cestu na vrchol s panoramatickým výhledem jsme bohužel minuli a tak nás čekala jen cesta dolů. Nebyla nijak extrémně nebezpečná jako například skákat někde po skalách apod., ale vedla z prudkého kopce plného výmolů. Některé byly větší než Bertík, tak jsme je museli část cesty nést. Dalo se to zvládnout, jen nám to zabralo trochu času. Odměnou nám byl přírodní bazén plný čisté vody, kde se kluci i s Connie příjemně zchladili. Kluci už byli hodně unavení a tak jsme za tohle osvěžení byli neskutečně vděční. Po návratu k autu nám ještě ukázali ochočeného tukana a papouška, taky jsme zahlédli svítivě růžové holuby a mohli jsme vyrazit domů. Kluci v autě skoro okamžitě usnuli a Connie vlastně taky. Ta spala ještě druhý den, jak byla unavená. Cestou zpátky jsme se ještě stavili v Morungabě v cukrárně, kde mají výbornou zmrzlinu. Neprodává se na kopečky, ale na váhu, takže si každý vždy nakýbluje, co mu chutná a pak už se jen cpeme. To byla úžasná tečka za výletem.
Vlastně ještě jednu tečku ten náš výlet měl. Teda spíš hodně teček. Všichni jsme si přivezli spoustu těch maličkatých klíšťátek.
