11.,12.6.2011, sobota a neděle
V sobotu jsme byli pozváni na ryby. Standa si to vyzkoušel už v týdnu, kdy to byli s kolegy obhlédnout. Jedná se o areál se 2 rybníky, dětským hřištěm a hospůdkou, kde vám půjčí pruty, dají návnadu a můžete chytat třeba celý den. Chycené ryby se odevzdají a v hospůdce vám je udělají. Nebo dostanete ryby, které chytil někdo jiný. Ale ty jsou také moc dobré. Alespoň nám tedy chutnaly, protože my jsme za celé odpoledne nic nechytili.
Přijeli jsme tam jako první a kluci hned utíkali vyzkoušet hřiště. Později přijeli Standovi kolegové Jarek, Louis s rodinou a ještě jedním kolegou. Louis má malou dceru Sofiu, které je 5 let. Bertík z ní byl úplně "na větvi", moc se mu líbila. Zjistila jsem, že ani jemu, ani Toníkovi zatím moc nevadí, že nerozumí ani slovo, při běhání a blbnutí vlastně není potřeba mluvit. V hospůdce jsme si dali oběd. Měli jsme smažené rybí kousky s bramborovými a polentovými hranolky. Byla to rychlovka, ale dobrá. Bertík s Toníkem při všem tom houpání, točení a běhání moc času na jídlo neměli, ale zjevně jim to nevadilo. Pak jsme vyfasovali pruty, návnady a vyrazili jsme k rybníku. Kluci Standovi při nahazování vydatně pomáhali a za chvíli byli obě návnady ve vodě. Bertík chtěl stále kontrolovat pruty, jestli jsme už něco nechytili, tak Standa pořád běhal a znovu a znovu nahazoval. Během chytání se popíjelo pivo, džusíčky, ohřívali jsme se na sluníčku, kluci lítali se Sofií nebo blbli s každým mužského pohlaví, kdo byl poblíž a všichni jsme se měli moc dobře. Také jsme pozorovali vodního ptáka, který na rybníce lovil ryby a nám je plašil nebo jsme se, tedy hlavně já, zadívali na svalnatého kovboje, který přijel na krásném hřebci, uvázal ho k ostnatému plotu a šel na pivo. Prostě odpolední pohodička. Vydrželi jsme takhle až do večera. Odjeli jsme domů a mysleli, že kluci cestou odpadnou a usnou. A ono nic. Jediný, kdo odpadl, byla Sofia, která prý usnula hned po výjezdu směrem domů.
V neděli Standa našel na internetu náš další cíl. Byla jím Observatório Municipal Capricórnio, jedna z největších observatoří v Brazílii. Byla otevřena v roce 1977 a leží v pohoří Serra das Cabras, blízko měst Campinas a Morungaba. My jsme k ní vyrazili z města Morungaba, chvíli jsme hledali správnou cestu, ale díky Standově telefonu a navigaci se brzy podařilo. K observatoři se jede několik kilometrů po prašné cestě krásnou přírodou. Těšili jsme se na hvězdičky a nějak nám nedošlo, že hvězdičky jsou vidět jen v noci a tak je observatoř otevřena až od 5h. odpoledne, kdy se začíná stmívat. No, a my tam dorazili kolem poledne.
Naštěstí je naproti observatoři možnost zaparkovat a jít na procházku do Pico das Cabras. Tenhle kus země je přístupný za poplatek, zřejmě je to soukromý pozemek. Je to nádherná procházka kolem několika skalisek s výhledem po okolí. Jak jsme později zjistili, na některých skalách jsou i úchyty na lezení a za poplatek je zde možné i lézt, i přespat. Potkali jsme pár lidí se spacáky a tábornickým vybavením. Na několika místech bylo vidět, že zde v minulosti hořelo a je pravda, že tráva byla hodně suchá a šustivá. Člověk tu musí být s ohněm opravdu opatrný. Je totiž období sucha a často je vidět odněkud kouř. Za tu chvíli, co tu jsme, hořelo párkrát i v Itatibě a domů nám nalítal popel, když hořelo kousek od nás.
Kluci si na procházce našli klacky a byli hrozně spokojeni, že se můžou něčím rýpat v zemi. Connie byla taky nadšená, že je konečně někde, kde není jen asfalt a beton. Vylezli jsme na takovou skalní terasu, kde jsme si dali svačinku, udělali pár fotek a šli se podívat na další skály. K nim jsme museli kluky donést, protože cesta začala být zarostlá travou a nebyli jsme si jistí, co všechno v té trávě je. Vlastně jsme na té procházce udělali spoustu fotek, fotili jsme totiž ze 3 foťáků. Standa měl svoji starou Practicu a oba jsme měli telefon s foťákem. A všechno jsme používali. V životě by mě nenapadlo, že z nás budou takový fotografové. Když jsme se vrátili k autu, šli jsme se ještě družit k "asi majiteli" pozemku. Koupili jsme si u něj pivo a vodu a snažili se komunikovat. Tedy spíš Standa, mluví už docela dobře a slušně se dorozumí. Ptal se nás, odkud jsme a prý nedávno hostil lidi z Francie a Německa. Tak tam má asi dost rušno.
Před odjezdem jsme se šli ještě podívat k Observatoři. Ta je sice oplocená, ale dělali jsme, že nás hrozně zajímá, aby nebylo vidět, že něco hledáme. Zjistili jsme totiž, že je tam někde ukrytá "keška" a tak jsme ji šli hledat. Hledali jsme, hledali a našli svoji první kešku v životě. Kluci měli oči navrch hlavy, že jsme našli poklad. Podepsali jsme se, kluci i něco namalovali a pomohli nám ji znovu schovat. Cestou zpátky jsme se ještě zastavili na dalším místě a zkusili hledat další kešku. Je u velkého bílého kříže. Všichni jsme byli natěšení, že za jeden den najdeme hned dvě kešky a tak nás zklamalo, že tuhle jsme si museli schovat "napříště". Ať jsme hledali, jak jsme hledali, nemohli jsme ji najít, tak jsme to asi po půl hodině vzdali.
Měli jsme všichni hrozný hlad, mysleli jsme, že se někde stavíme na oběd, ale kluci cestou domů únavou usnuli a tak jsme je jen přenesli do postele a šli upéct ryby, které jsme dostali den předtím při placení. Tak jsme měli takovou příjemnou tečku za příjemným víkendem.
