24.7.2011, neděle
V neděli jsme vyrazili směr Zooparque Itatiba, za dalším z Bertíkových dárků. Dle dostupných zdrojů se park rozkládá na ploše 500.000m2 a je v něm kolem 1400 živých zvířat. Je sice pravda, že park se nám opravdu moc líbil, je nádherný, bohužel asi nemám ten správný odhad nebo jsme neviděli všechno, ale neřekla bych, že je park tak veliký. Vyjížděli jsme ráno po 9h. a já se odhodlala k řízení. Pravda, skoro jsem vjela zpět na dálnici do protisměru, ale jinak mi to šlo úplně parádně a nakonec jsme do zoo trefili. Přijeli jsme tam kolem 10h. a byli jsme překvapení, že parkoviště bylo skoro prázdné. Musíme si prostě zvyknout, že v Brazílii se začíná s nákupama a různýma jinýma aktivitama až tak kolem 11h. - 12h. Nám to vůbec nevadilo, protože před vstupem do zoo jsme navštívili dětské hřiště. Kluci tam byli úplně sami, takže si mohli všechno vyzkoušet, jak chtěli. Velkým hitem nebyli jen houpačky, ale i prolézačka se skluzavkou ve tvaru velkého hada. Škoda, že jsou ještě tak malí, jako další atrakce byla totiž pneumatika na kladce, která jezdila asi 30m daleko. Kdybych se nebála toho velkého drcnutí na konci, tak bych ji snad sama vyzkoušela. Skoro jsme je do zoo nemohli dostat, jak se jim na hřišti líbilo. Nakonec jsme je přemluvili. Po zaplacení vstupného jsme se ocitli v obří zahradě. Jako první jsme navštívili voliéry s papoušky a jinými ptáky. Bohužel na fotkách ty barvy nejsou vidět a to je fakt škoda. Další byli kapybary, pelikáni, spousta druhů papoušků a opic, oceloti, krokodýli, nosorožci, pštrosi, tygři, sloni, žirafy, dravci, želvy, leguáni, pavouci, hadi. No prostě všechny možné i nemožné druhy zvířat. Cesta vede "pralesem", všude plno palem, květů, člověk si připadá i jako v botanické zahradě. Měli jsme štěstí a stihli jsme i krmení tygrů, kdy ošetřovatelé zahnali tygry do klecí a rozvěsili žrádlo po stromech. Po vypuštění tygrů vylezli ošetřovatelé ještě na "posed", odkud přidělávali další kusy masa na kladku a tu pak protahovali výběhem. Tygr za tím masem běhal a skákal. Klukům se to moc líbilo. Nám sice taky, ale vzhledem ke spoustě lidí okolo (nevím, kde se najednou vzali) jsme byli nuceni je oba vzít "na koně". Celé to krmení trvalo asi půl hodiny a během té doby si Standa stihl opět parádně zablokovat krk a mě spadlo z té Toníkové tíhy břicho skoro až ke kolenům. Já se snad toho tahání dětí nezbavím. Jednou z posledních atrakcí před odchodem ze zoo je pavilon s teráriema. Překvapilo nás, že zrovna u tohohle pavilonu je taková fronta. Hned za dveřmi je totiž velké lákadlo a to nejen pro děti, ale i pro dospělé. Sedí tam několik lidí a každý člověk má u sebe jiné zvíře na pohlazení a seznámení s ním. Dodala jsem si odvahy a jako první jsem si zkusila sáhnout na králíka, pak na fretku, na hada a na malinkého krokodýlka. Kluci se najednou začali stydět a nechtěli si sáhnout ani na králíka, tak jsem tu čest rodiny holt musela zachránit. Přirozeně že nejvíc jsem se obávala toho králíka, co kdyby mě kousnul, že jo. Celé zoo jsme si prošli během asi 4h. Další hodinu jsme strávili na hřišti. To mělo velký úspěch, i když kluci byli strašně hladoví, ale nějak ten hlad odsunuli do pozadí a vydrželi až domů. Asi bylo moc dojmů. Během další hodiny jsme totiž vyzkoušeli ještě další atrakce. Kousek od hřiště je bazén s nafukovacíma koulema a Bertík je strašně moc chtěl zkusit. No, neodolali jsme a nechali jsme ho trochu "nafouknout". Jsou to takové průhledné balóny, do kterých člověka zavřou, přifouknou mu tam vzduch a v té kouli ho pustí na vodu. Bertík v tom mohl běhat po vodě, dělat kotrmelce, skákat a dělat různé blbiny. Celou tu dobu jsme natáčeli, protože bylo opravdu zábavné ho sledovat, ale až doma jsem zjistila, že jsme ho ani pořádně v té kouli nevyfotili. Bohužel pro něho to trvalo jen 5min. a pak ho vytáhli ven, ale je nám jasné, že příště do toho jde znovu. A aby to Toníčkovi nebylo líto, hned vedle je možné se svézt na koních. Takže Toníček dostal helmu a šel jezdit na poníka. Byl tak nadšený, že pokaždé, když projížděl okolo nás, zářil jako sluníčko a podezřívám ho, že se tak tvářil po celou dobu ježdění a ne jen, když jel kolem nás. Je zvláštní, že ještě než jsme dojeli k dálnici, tak spal.
