9.7.2011, sobota
Standa přišel s tím, že bysme se mohli jet podívat na Pedra Grande. Pedra Grande je obrovská skála ležící v pohoří Sierra Itapetinga, téměř 1500m nad mořem a o rozloze asi 18km2. Je tam hustá vegetace, krásné květiny a čistá voda z pramenů. Také je to velmi atraktivní místo pro rogalisty a paraglidysty. Souhlasila jsem a tak jsme vyrazili. Cesta nám trvala asi 1h. a zhruba 0,5h. jsme lesní cestou vyjížděli na vrchol skály. Zjistili jsme, že se z nás stali velcí lenoši, protože jsme se až na vrchol vyvezli autem. No, uznala jsem, že bych to i vyšla, ale zabralo by mi to minimálně den. Ono převýšení opravdu není zanedbatelné, stejně jako můj rostoucí pupek. Cestou nahoru občas vede i po skále a komu se stane, že musí zastavit, obvykle má problém se znovu rozjet. Jen si představte vyjíždění do zasněženého a zledovatělého kopce, kdy je před vámi nějaký blbec a zastaví. Taky nemáte šanci. A tahle cesta je i poněkud užší, hlavně na té skále, a také je na některých místech pěkně vymletá tekoucí vodou. Občas to s člověkem pěkně hází, ale bohužel se nesmí zpomalit, natož zastavit. No, chvílema jsem si i myslela, že se s naším miminkem setkáme dřív, než v termínu. Ale ta cesta nahoru opravdu stojí za to. Vyjedete nahoru a před vámi se objeví obrovská placatá skála a úžasný výhled. Spousta lidí jezdí nahoru na motorkách nebo s terénními auty a jen tak se po té skále projíždí. Občas je dost nebezpečné být "jen" chodec, to když projíždí bláznivou rychlostí okolo. Jsou tam i parádní "hupíky" a myslím, že chápu, proč je to tak oblíbené.
Když jsme vylezli z auta, bylo už po poledni a měli jsme po té strastiplné cestě hrozný hlad. Tak jsme si našli klidné místečko, já začala chystat svačinku (oběd jsem bohužel zapomněla doma, tak jsme museli vzít zavděk mrkví, jablky a sušenkami) a kluci mezitím pouštěli draka. Bertík s Toníkem se střídali v držení, občas si přišli pro nějaké to jídlo a vypadali hrozně spokojeně. Pak jsme zjistili, že asi 200m od nás startují padáky, tak jsme se přemístili a přes hodinu sledovali starty a odlety pestrobarevných padáků a i několika rogal. Bertík měl spoustu otázek, Standa trpělivě vysvětloval a Toník křičel: "Letííííí." Prostě idylka.
Bylo nám po chvíli divné, kam někteří turisté mizí (tedy mimo těch startujících) a zjistili jsme, že po té šíleně prudké skále se dá i slézt a jít se podívat na vedlejší, sice o něco nižší skálu, ale stejně pěknou. Tak jsme to zkusili. Standa jistil Bertíka, já Toníka a všem se nám podařilo bez úhony slézt dolů a přelézt na tu další. Dle fotek to taky stálo za to, nebo ne? Když jsme se vrátili, opět jsme si, fascinováni padáky, sedli na skálu a kochali se. Za tu dobu, co jsme tam byli (tak asi 4-5h.), vzlétlo okolo 30 padáků. Bylo krásné počasí a bylo vidět, že si to všichni náramně užívají. My jsme seděli, koukali na ně, s Toníkem dělali "paci, paci, pacičky" a taky si to náramně užívali. Standa se nakonec ještě šel podívat na druhou stranu parkoviště, kde byli další skály a my šli pomalu k autu a začali se chystat na odjezd. Výlet to byl moc pěkný a jako již tradičně, než jsme sjeli na silnici, oba kluci spali jako nemluvňata.
