3., 4.9.2011, sobota, neděle
V sobotu jsme se dohodli s Katkou a Pepou a jejich holčičkami na společném výletu do Zooparku Itatiba. Jako obvykle jsme se nebyli schopni ráno vykopat, ale protože jsme byli dohodnuti až na 11h., tak se to dalo snést. Kluci se moc těšili, že si opět popovídají česky a hlavně, že si pořádně zařádí. Katka s Pepou dorazili mnohem dřív, než jsme se dohodli (nojo, holt někdo cestuje i s časovou rezervou, ne jako my až na poslední chvíli) a tak si holky hned mohly vyzkoušet obří hadí prolézačku. Když jsme dorazili my, měli už prohlédnutý i obchod se suvenýry, který my jsme nějak vynechali. Procházka zahradou se nám všem líbila. Viděli jsme hodně zblízka nosorožce, kteří se přišli napít kousek od nás, našli jsme spoustu ptačích per, která jsme si museli vzít domů na pozdější, ať už indiánskou nebo princeznovskou čelenku (pro Majdu a Bětku) nebo jen tak za klobouk jako Robin Hood (pro Bertíka). Sice jsme zmeškali krmení tygrů, ale kousek od nich jsme si mohli pohladit králíka, myš a podívat se zblízka na pásovce. U terária jsme si, stejně jako minule mohli pohladit hada, malého krokodýlka a želvičku. Po prohlídce zoo nás čekalo další lákadlo, ježdění na koních. Bertík projevil přání se také svézt, takže stejně jako Toník si vybral helmu a mohli jít jezdit. Tentokrát si oba vybrali velkého koně a protože byli zrovna volní dva, tak mohli jezdit za sebou. Já, protože jsem se bála, jak to Toník zvládne na velkém koni, jsem chodila s nimi a popoháněla jim oře, protože žádný z těch koní se nechtěl rozejít ve směru od ostatních. Muselo to vypadat celkem komicky, zvlášť na jednom místě, kde se cesta zužovala a já si musela popoběhnout, abych se tam s tím koněm vešla. No jo, musím se smířit s tím, že už prostě nevypadám tak ladně jako dřív, když se snažím rozpohybovat do běhu. Každopádně koně šlapali, kluci i holčičky si to užili a po návštěvě zoo jsme je pozvali i na návštěvu k nám domů.
Samozřejmě jsem měla "naklizíno" jako před každou návštěvou, ale Connie mi ten první dojem trochu pokazila. Ona je prostě (chudinka malá) pořád hrozně hladová a využívá každé možnosti, která by mohla vonět jako žrádlo, i když to je třeba ve skutečnosti květináč s čerstvě zasazenou petrželkou v kuchyňském okně. Takže jsem po příjezdu musela uklidit pěkně rozšlapanou hlínu pod kuchyňským oknem, včetně květináčů a rostlinek. Dostala jsem je pár dní předtím jako dárek (asi 30 malých sazeniček). No, nevydržela ani jedna. Zahradnice ze mě prostě z mnoha důvodů nikdy nebude. Ale navzdory téhle maličkosti se návštěva vyvedla a všichni byli vcelku spokojeni.
V neděli jsme vyrazili na výlet do města Itu. Je od nás vzdálené asi 60km a není moc veliké. Je zvláštní tím, že tam jsou na jednom náměstí vystaveny obří exponáty. Když člověk dorazí na horní konec náměstí, pustí ho přes přechod obří semafor a dál na něj čeká telefonní budka, taktéž obřího rozměru. V různých rozích náměstí jsou tři obchody s maxi věcmi. U jednoho se můžete vyfotit s obří kytarou, u dalšího s obřím telefonem, židlí apod. V obchodech je možno koupit brýle, hřebeny, loutky, tužky, čepice, kladiva, šroubováky, dokonce i uchošťouchy, a to vše v obřím vydání. Na náměstí prodavači prodávají nadměrné nanuky, které jsou zhruba třikrát tak veliké než normální a mimochodem moc dobré. I tenhle výlet se nám líbil.
